Seznamovák Dobronice – I. turnus

Je začátek září a pro každého znamená toto období něco jiného. Zatímco na jedné straně středoškolákovi pomalu, ale jistě začíná nový školní rok, na straně druhé vysokoškolákovi ještě neskončil ten minulý. A pokud se člověk vžije do kůže čerstvě odmaturovaného středoškoláka, musí mu být jasné, že fenomén volného září je pro začínajícího prváka čímsi neobvyklým. Po třinácti letech školní docházky nemusí přerušovat své každodenní mejdany a pařby datem prvního září, ale může v nich vesele pokračovat až k prvnímu říjnu, kdy ho povětšinou přejde veškerá sranda. Po přečtení tohoto odstavce musí být každému jasné, v jakém duchu se asi odehrávají seznamovací kurzy a věřte, že ten dobronický není žádnou výjimkou.
Pokud bych měl začít popisem prvního turnusu, začal bych nejspíše společným srazem u metra Pankrác. Asi první, co každého musí praštit do očí, je skutečnost, že prvnímu ročníku dominují děvčata (minimálně co se počtu týče). Chlapci by se dali bez nadsázky spočítat na prstech pravé ruky šumavského dřevorubce po pracovním úrazu motorovou pilou. Pokud bych měl toto tvrzení podložit nějakým konkrétním příkladem, uvedl bych svůj kruh, kde byl v Dobronicích poměr 8:3 ve prospěch děvčat.

Cesta autobusem se nelišila od cest jiných. Jen snad pokud se člověk zaposlouchal do cizího hovoru (vím, nemá se to…), tak zjistil, že ve většině případů konverzačním tématem seznamujících se mediků-prváků bylo „co jsem si vytáhl(a) u maturity“ anebo „jak dlouho jsem se učil(a) na přijímačky“.

47-pic Po příjezdu do dobronického areálu se asi každému rozlil po tváři výraz, který by se dal popsat jako spojení úžasu a radosti, tedy takové milé překvapení. Troufám si říct, že nejeden z nás očekával podobnou zkušenost jaké se mu dostalo na dávno absolvovaných lyžácích a školách v přírodě, kde sociální zařízení nebylo omezeno pouze na prostory umýváren a záchodů, ale dalo se bez nadsázky říci, že sociální bylo vše kam jen lidské oko dohlédlo. Areál v Dobroních přišel však velmi k újmě za povodní v roce 2002 a nezbývalo tedy než většinu střediska vystavit zcela znova. To je asi hlavním důvodem současného vynikajícího stavu celého areálu.

Velmi záhy po příjezdu se táborem ozvala ohlušující rána železného drátu o ocelovou kolejnici houpající se před jednou z chatek. Shromáždili jsme se tedy v přednáškové místnosti, kde se nám dostalo milého přivítání od doktorky Doležalové. Snad asi každému utkvěla v hlavě její prosba „…prosim vás, hlavně nechoďte v noci pařit na jez…“ a později i připomněla podobnou větu ze školního rozhlasu ze Svěrákova filmu Obecná škola „…a hlavně nelízejte zábradlí před školou…“. Proč právě zrovna paralela těch dvou proseb či rad, se dozvíte na následujících řádcích…

Odpoledne bylo věnováno vybalování, aklimatizaci a postupnému oťukávání sebe navzájem. Hlavní proces poznávání budoucích kolegů však měl začít až po setmění, kde významnou roli hrál ten už jednou zmiňovaný jez.

Ani už nevím, čí to byla iniciativa, ale kdosi zavelel mohutným hlasem „Hospoda!“. Po utvoření větší skupiny bylo třeba vyřešit čerstvě vzniklý problém: kde je tu nejbližší hospoda? Náš společný orientační smysl pro humor nezklamal a velmi hbitě jsme objevili hospodu za jezem. Část lidí se však po příchodu k jezu šprajcla, že se jim do vody nechce. My statečnější jsme bleskurychle vyhrnuli nohavice, sundali boty a začali se brodit na druhý břeh.

V hospodě nás přivítal usměvavý Holanďan Harry se svou manželkou, kde pokud člověk něco chtěl, musel oprášit znalosti jazyka Shakespearova či Goethova. Nesmí se jim ale upřít snaha naučit se česky, proto člověk mohl slyšet např. „five pivo“ nebo „one sopsky“.

Pití piva se po nějakém čase stalo nudou a několik chytrých hlav napadlo zahrát si nějaké tzv. chlastací hry. Specifikem těchto her je, že zatímco při prohře se musí pít, tak při výhře se musí pít také. I nezúčastněným je jasné, že toto skotačení si muselo najít nějakou oběť. A jelikož do tábora nevedla jiná cesta než ta vodní, zdálo se, že k oné selekci musí zákonitě dojít na jezu. Darwin však při naší zpáteční cestě přimhouřil obě oči a nikomu se naštěstí nic nestalo. Možná by se zde dalo říci, že „co nás nezabije, to nás posílí“. A skutečně, pro mnohé byla půlnoční procházka po kotníky v chladné vodě detoxikační procedurou a dovolila jim sednout k ohni a tam zůstat až do brzkých hodin ranních.

48-pic Za denního světla se může zdát jez zcela bezpečný, ale při svitu měsíce se z něj stává divoká řeka, která má své nástrahy.

Následující den se na nás přijelo podívat vedení 1LF – jmenovitě pan děkan Zima a pan ředitel VFN na Karlově náměstí Bříza. Pan děkan si většinu z nás získal od srdce míněnou radou, ať si uklidíme ty nedopité lahve od alkoholu, co se válí kolem ohniště, protože odpoledne mělo být vedro a když ten jejich obsah zteplá, tak se to prý opravdu nedá pít.

Pokud si člověk pozorněji pročítal pozvánku do Dobronic, jistě mu krom odborného programu neunikla zkratka „TV“. Nevím čím to (třeba to je neblahý vliv té přetechnizované společnosti), ale nepředpokládal jsem, že to bude něco jiného než televize. Až tedy přítomnost moderních hřišť v areálu mi pomohla pochopit, že volný čas nebudeme trávit koukáním na televizi, ale sportem. Musím říci, že sportování bylo opravdu zajímavé a člověk si mohl vybrat několik sportů – od volejbalu či beache přes badminton a tenis až po fotbal či florbal.

Během pobytu jsme absolvovali několik přednášek (první pomoc, vázání obvazů, prezentace Spolku mediků českých, schůzka s tutory…) a psali rozřazovací test z cizího jazyka a průzkumný test z chemie. Nevím, jestli má cenu se víc rozepisovat o přednáškách a o testech, ale myslím si, že to je věc, která byla u každého kruhu poměrně rozdílná a navíc by nebylo dobré vykecat podobu těch testů budoucím turnusům…

49-picPokud bych měl shrnout těch několik dní v malebné přírodě jižních Čech do pár slov, mohl bych říci, že se jednalo o několik dní sportování proložených nocemi hospodaření, kde člověk mnohdy ani nezamhouřil oko (i takové případy se našly…). Tito jedinci byli snadno rozpoznatelní v autobuse při zpáteční cestě, protože valnou část cesty prospali tvrdým spánkem a při probuzení byli řádně překvapení, minimálně jejich výraz tomu odpovídal.

Bohužel ve srovnání s minulými léty, kdy se v Dobronicích konal zápis a byly tím pádem de facto povinné, došlo k masivnímu úbytku účastníků (z mého kruhu nás bylo pouze 11 z nějakých přibližně 25). Pokusil bych se tedy apelovat na budoucí prváky (u těch letošních to už nebude mít cenu, protože deadline pro poslání přihlášek je už za námi), aby si nenechali uniknout tuto unikátní možnost poznat své kolegy, s kterými se budou potkávat po několik let a zažít něco opravdu hezkého (a to před prvákem medicíny není k zahození). A věřte tomu nebo ne, lépe se seznamuje v hospodě za jezem než v přednáškových místnostech.

Připojím zde ještě fotky z I. turnusu, které zveřejnila
Miriama Kovalíková :
http://picasaweb.google.com/mimusqa/Dobronice2008#
a Klára Malíková :
http://kllarick.rajce.idnes.cz/2008-09_Seznamovak_Dobronice/

Autor: Honza Novák

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *