Když chce absolvent medicíny zůstat pracovat v České republice

Již několik let sleduji situaci kolem českého zdravotnictví, platů zdravotnického personálu a stále rozčilenějších a celým problémem otrávenějších lidí. Nechci zde popisovat již tolikrát omílané záležitosti. Rozhodla jsem se popsat svou zkušenost s hledáním práce – jako čerstvá lékařka rozhodnutá nastoupit do nemocnice v České republice. Jak se zdá, lékařů sice může být nedostatek, ale i tak si člověk, který chce zůstat v téhle zemi, může připadat jako nechtěná verbež.

Jelikož už ve chvíli, kdy jsem se rozhodla si podat přihlášku na lékařskou fakultu, jsem od lékařů slýchala věty typu „Zničila jste si život. To Vám musím rozmluvit.“ a po nástupu do prvního ročníku studia nám několik vyučujících říkalo, že pokud budeme mít během studia problémy, ať je využijeme jako záminku pro okolí a raději rychle změníme obor, dokud jsme v medicíně neutopili roky života, byla jsem při nástupu do posledního ročníku již docela dobře smířená s tím, co mě v české nemocnici čeká.

Už během studia jsem si vyhlédla jednu nemocnici v okolí bydliště, kam jsem chodila na letní praxe a viděla jsem, že kolektiv lékařů i sester je příjemný, primář i zástupce primáře se snaží mladším kolegům pomáhat a radit a opravdu je i něco praktického naučit. Zároveň mne ale děsil počet pacientů, které měl jeden lékař na starosti nebo také oficiálně zakázané, přesto však praktikované, služby od pátečního rána do rána pondělního… v kuse.

Poslední ročník studia jsem ještě vše důkladně zvažovala a hodnotila možnosti. Již zaběhlé bydlení a parta skvělých přátel nahrávaly tomu zůstat u fakulty a dojíždět buď do města, nebo zvolit právě onu blízkou menší nemocnici. Vše jsem se rozhodla řešit s dostatečným předstihem, už po Novém roce, abych měla dostatek času na rozmyšlenou. Nejprve jsem se rozhodla vydat do místní nemocnice.

Pohovor se zástupcem primáře se nesl v přátelské atmosféře a informace mi byly řečeny bez příkras – plat byl v soukromé nemocnici ještě o několik tisíc nižší než tabulkový, o drobném navýšení bych mohla začít vyjednávat po půl roce, ale jelikož stejně budou potřebovat, abych co nejdříve začala sloužit noční a víkendy (a to sama na celé oddělení: dvě patra+JIP!), tak je možnost peníze dohnat právě tímto způsobem. Do služeb od pátku do pondělí mě nikdo tlačit nebude, ale jsou právě vhodnou příležitostí jak vylepšit výslednou částku na výplatní pásce. Vzdělávání v rámci atestace se budou snažit umožňovat, ale nemohu počítat s tím, že by se vše stihlo v nejkratší možné době – jednoduše řečeno, když mě tu budou potřebovat, tak mne prostě nikam nepustí klidně i několik měsíců, ale kdyby náhodou zrovna bylo doktorů celkem dost a nikdo nechtěl dovolenou, tak není problém. Samozřejmě jsem chápala, že nelze vše zvládnout podle rozpisu, na druhou stranu jsem věděla, že nemocnici visí na internetu inzerát hledající další lékaře permanentně již několik let a už podle zkušeností z letních praxí (a počtu pacientů na jednoho lékaře) mi bylo jasné, že stav, kdy je na oddělení dostatek lékařů, je výjimkou až hraničící se zázrakem. A dohled atestovaného lékaře nad mou prací? V úplném začátku by snad byl, ale velmi brzy, vlastně co nejdříve to jen bude možné, by bylo vhodné pracovat bez dozoru. Z pohovoru jsem odcházela poněkud rozčarovaná. Ačkoliv jsem většinu skutečností přibližně znala předem, slyšet je natvrdo byl krutý střet s realitou. Děs odpovědnosti za tolik lidských životů prakticky bez pořádné možnosti konzultace mne ještě nějakou dobu budil ze snů a nabízený plat by, dle mého názoru, urazil každého absolventa vysoké školy. Nechci tu znovu psát to, čeho mají už všichni kolem plné zuby, ale prostě po tolika letech opravdu neskutečně tvrdé dřiny, bych si představovala alespoň o trochu větší almužnu. Několik týdnů jsem se s celou situací srovnávala, poslouchala jsem spolužáky, kteří chtěli místo ve větší nemocnici, jak mají problémy alespoň nějaké místo najít, slýchala jsem, jak mám být ráda za nabídku na plný úvazek, až jsem se nakonec se všemi negativy z pohovoru smířila a rozhodla jsem se přistoupit k další části a domluvit si schůzku s ředitelem nemocnice. Měla jsem ještě pár doplňujících otázek, ale byla jsem rozhodnutá, že pokud už nabídku dál nic nezhorší, pokud odpovědi na mé otázky budou alespoň trochu přijatelné, pak budu mít místo vyřešeno.

Jenže rozhovor s ředitelem byl naprosto otřesným zážitkem. Při rozhovoru mi bylo opakovaně jasně dáváno najevo, že jsem považována sotva za obtížný hmyz a měla bych se plazit bahnem, aby se nemocnice možná smilovala a nabídla mi ono tak lukrativní místo. Že bylo jasné, že se ředitel ani nepodíval na můj životopis a tak se člověka se znalostmi více cizích jazyků a několikaletou praxí v překladatelství ptal, zda umí alespoň základy anglického jazyka, bylo asi tím nejmenším… Přestože v inzerátu (který nějakou dobu před schůzkou z internetových stránek zmizel) bylo jasně napsáno, že nemocnice preferuje absolventy, nyní mi bylo řečeno, že nemocnice zvažuje, že by možná mohla mít volnou pozici lékaře na interním oddělení a že možná, ale opravdu jen možná, by toto místo mohlo být i pro absolventa (přitom situace nemocnice byla taková, že jim několik lékařů v nedávné době právě z důvodu výše zmíněných pracovních podmínek odešlo a žádný závratný zájem o místo u nich nebyl). Jednu větu bych si pak dovolila bez úprav citovat: „Víte, jako absolvent jste nemocnici vlastně na obtíž a nic jí nepřinášíte.“
Chápu, hned po škole mají čerství lékaři jen teoretické znalosti, vše jim trvá mnohem déle, potřebují dozor a rady… ale i tak zastanou dost práce a aby vykompenzovali svou „rychlost“, často zůstávají v nemocnici i dlouho přesčas. Jako další nepříjemnou zprávu jsem se pak dozvěděla o vhodnosti nákupu automobilu, abych několik měsíců mohla dojíždět do místa, kam se nedostanu ani MHD, a tam sloužit v jiném zařízení majitele nemocnice. Kde bych z nabízeného platu měla vzít na nákup auta a placení benzínu, to už by byl můj problém. Při dotazu na příspěvek na dojíždění, i třeba jen na základní tarif MHD (v přepočtu 260Kč/měsíc) mi bylo několikrát důrazně zopakováno (párkrát už i během vyslovování dotazu), že v žádném případě žádné finanční benefity nemocnice nenabízí. A na rozdíl od ostatních nemocnic snad v celé republice nenabízí ani žádné jiné. Pátý týden dovolené? Ne. Sick days? Nikoliv. Příspěvek na důchodové pojištění? Opět ne. Benefitem budiž domluvení stáže v akreditované nemocnici v rámci předatestačního vzdělávání. A když už jsme u toho, mohla jsem si vybrat – buď se na několik let po atestaci upsat nemocnici a riskovat vysokou finanční pokutu, pokud bych snad chtěla odejít, nebo si (z onoho úchvatného platu) vzdělávání platit sama. A tím pádem by samozřejmě měla nemocnice ještě menší zájem mi umožňovat tyto stáže absolvovat. Dovolila jsem si se ještě zeptat na zajištění dohledu nad mou prací, hlavně tedy na dostupnost lékaře na příslužbě, když mám noční služby začít sloužit co nejdříve. Odpovědí mi bylo, že i lékař na příslužbě je jen obyčejný člověk, který chce mít svůj vlastní život a proto musím počítat s tím, že se prostě někdy stane, že se dotyčnému nedovolám.




Ze schůzky jsem odcházela zděšená, znechucená a rozčílená. Dlouhé roky se připravuji na tvrdou práci a těším se, až konečně uplatním získané znalosti a začnu všem těm, kteří mne po celou tu dobu podporovali, vracet jejich štědrost, až zmírním komplexní obtíže pacientů starší generace, až učitelům pomohu s bolestmi hlavy, řidičům hromadné dopravy s bolestmi zad, jak diagnostikuji nemoci a ulevím tolika dalším spoluobčanům… Myslela jsem si, že jsem připravená dřít v českém zdravotnictví a dokonce na lékařsky tak neoblíbeném oddělení všeobecné interny, ale stále jsem očekávala alespoň bazální lidský přístup. Byla jsem ochotná práci obětovat i svůj volný čas a spánek, ale česká nemocnice mi ukázala, že jsem si ani při vší snaze a při všech vyprávěních na téma „jak to chodí v naší nemocnici“ nedokázala představit, jak to vlastně je. Někteří moji spolužáci už však podlehli i tomuto. Aby mohli dále bydlet ve velkém městě a nemuseli se stěhovat, přistoupili i na takovéto podmínky. Přistoupili i na částečné úvazky, které prodlužují dobu nutnou k získání atestace a někteří kývli i na částečně vědeckou náplň práce, přestože vědu dělat nechtěli a u pohovoru slyšeli: „Má vás kdo živit ještě příštích několik let?“. A já? Zatím jsem do zahraničí neutekla. Dala jsem České republice ještě šanci, ale také jsem musela udělat kompromisy. Nenastoupila jsem na interní oddělení, nenašla jsem místo úplně blízko přátel a bydliště… A tak jsem byla nakonec stejně donucena sáhnout do úspor a díky přátelské ceně jsem si od známých na splátky koupila staré auto. Ačkoliv třídím každý obal, nyní denně řídím přes 100km a jako řidič-začátečník možná občas děsím okolí (a hlavně sebe). Ale našla jsem místo, kde zatím vše vypadá mnohem přívětivěji. Se službami začínám příští měsíc, tak se ještě hodně ukáže.

Tak to je prosím současná realita pohovorů v české nemocnici (hlavně v blízkosti velkého města). Přestože má nemocnice nedostatek personálu, pořád počítá s tím, že ve vás vyvolá pocit naprosté bezcennosti, přesvědčí vás, abyste kývli na naprosto otřesné podmínky a ideálně takto pokorně sloužili až do úmoru… A to je jen jeden aspekt mnoha problémů českého zdravotnictví.

22 komentářů
  1. Jaromír Šrámek
    • cikinkaz
  2. lekarka
    • Hanka V.
  3. absolvent
    • lekarka
      • biofyzik
    • medicka
  4. Martin
  5. Honza
  6. Petr
  7. Honza
    • kchrz kchrz
  8. stary pes
    • Host
    • bačkora
      • Honza
  9. lekarka
  10. Katerina
    • Lucie
    • josef

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *